.########..##.....##..#######..########.##....##.####.##.....##.....##.....##.##....##....###.....######.......######..########
.##.....##.##.....##.##.....##.##.......###...##..##...##...##......##.....##.###...##...##.##...##....##.....##....##......##.
.##.....##.##.....##.##.....##.##.......####..##..##....##.##.......##.....##.####..##..##...##..##...........##...........##..
.########..#########.##.....##.######...##.##.##..##.....###........##.....##.##.##.##.##.....##..######......##..........##...
.##........##.....##.##.....##.##.......##..####..##....##.##.......##.....##.##..####.#########.......##.....##.........##....
.##........##.....##.##.....##.##.......##...###..##...##...##..###.##.....##.##...###.##.....##.##....##.###.##....##..##.....
.##........##.....##..#######..########.##....##.####.##.....##.###..#######..##....##.##.....##..######..###..######..########

Jak jsem se jednou koukal večer na televizi

Nepocházím z příliš majetné rodiny. Jeden kartáček na zuby pro čtyři osoby a žvýkačka, která obejde celou rodinu, není u nás doma žádnou novinou. Avšak otec, zhýčkaný dlouhodobými pobyty v nedalekém výčepním hostinci a následně na záchytné stanici městské policie, si prosadil, že jako živitel rodiny, jenž celý den tvrdě pracuje ve slévárně, má každý večer nárok na trochu toho vzrušení.

Matka se sice ohrazovala, že na sex je tu přece ona, ale po otcově argumentu, že žena je předecším na vaření, musela televizi ustoupit.

Druhého dne ráno ji otec přinesl. Byla nádherná, nemohl jsem se nabažit pohledu na ni. A co teprve, když se rozsvítila obrazovka. Okamžitě jsem se zamiloval do oné tajuplné nepravidelné záře, hlasitého šumu a pachu pálících se součástek.

Otci zajiskřilo v očích, jako když vypil svého prvního lahváče.

Jen matka si tiše povzdychla "To zas bude peněz za elektřinu."

Od té doby se můj život výrazně změnil, již jsem neslintal, když movitější spolužáci popisovali, co vše se dá s televizí zažít a naopak jsem zářil zkušeností, že by mi mohl kdejaký veterán závidět. Věděl jsem o každém pořadu, který nabízeli všechny dva Československé televizní kanály. Ale jakmile padla řeč na večerní vysílání, přišla na mě skutečná boží muka, nejen, že jsem celý zčervenal a začali se mi klepat prsty na rukou, když jsem slyšel, co se v té televizi večer děje, ale zároveň jsem nemohl překonat, že něco takového nevidím také, neboť dle rodinného pořádku byla večer televize pouze pro otce, s přihlédnutím k tomu, že matka večerní vysílání vždy prospala, řka, že pouze se na to koukat může i v práci.

Jednoho dne mi byl osud obzvláště milostiv, jeden ze spolužáků přinesl do školy erotické karty a i když byly všechny obrázky stejné, stala se tato událost příjemným zpestřením nudné hodiny branné výchovy s profesorkou pro svůj věk a přízvuk zvanou "leninova babička." A konečně, druhou událostí bylo 20. výročí svatby rodičů a s tím související jejich rozhodnutí, že po těch třiceti letech co se znají, by si mohli už někam vyjít.

Byl jsem až k breku dojat onou zprávou, a tím, že již ve svých čtrnácti a půl letech uvidím vše co se děje v televizi a co mi bylo po ta dlouhá léta odpíráno.

V sedm hodin rodiče odešli. Obyčejně bych si touto dobou čistil zuby a mazal nohy Indulonou, ale dnes tomu bylo jinak. Mé přípravy vrcholily. Již se znělkou večerníčku jsem si bral mísu knedlíků a usedal do křesla před obrazovku. "Dobrý večer, co dnes ještě uvidíte na naší obrazovce." Hladina adrenalinu ve mě prudce stoupala. "Po přehledu večerních pořádů můžete sledovat v 19:15 počasí, po něm v 19:30 zprávy a v 19:50 Branky, body vteřiny. Po reklamě se podívejte ve 20:05 na kubánskou telenovelu Peñoalla. Připomínáme, že jde o tří tisícátý dvoustý padesátý šestý díl romantického seriálu. Ve 20:55 vysíláme dokument o budování naší vlasti, s názvem Pro naše děti. Dokumentární film poukazuje na velké skutky našich předků zejména v padesátých a šedesátých letech tohoto století.

Ve 22:30 přijdou na řadu pořady s hvězdičkou." Polkl jsem poslední knedlík a vyvalil oči. "Jako první můžete shlédnou americký kriminální film a po něm bude následovat deset minut po půlnoci italský erotický film Laura z Monprachen. Upozorňujeme, že poslední dva pořady nejsou vhodné pro děti a mládež do osmnácti let."

Celý jsem se třásl vzrušením. "Závěr vysílání bude po reklamě v jednu hodinu a čtyřicet minut. Přejeme vám příjemné strávení večera s ČST."

Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Co budu jíst, když došly knedlíky; co když se vrátí rodiče; je to vůbec morální?

Při zprávách jsem žasl, co se v tom světě všechno děje. Například jsem netušil, že v kině Lucerna promítají nový ukrajinský film, vlastně jsem ani nevěděl, že nějaké kino v Praze je.

S pláčem jsem odcházel na záchod při závěrečných titulkách Peñoally. Nikdy jsem nepoznal tolik křivd, páchaných na nevinné dívce, a bylo mi jí hrozně líto.

Mé nadšení vrcholilo při oném dokumentu. Rázem se z uplakaného školáčka stal velký vlastenec. Při sledování znovuzrození válkou těžce zkoušených Čechoslováků, vzpoměl jsem si na všechna vydání F. L. Věka v mé knihovně, jež jsem znal do posledního písmene.

O půl jedenácté přišla má hodina H. Poprvé ve svém životě uvidím pořad s hvězdičkou. Již mi bylo jedno, jsou-li nějaké knedlíky, či jestli králíci dostaly dostaly trávu a kráva Bětka byla podojená. V tu chvíli jsem byl moderní muž, jež sleduje svůj pořad v televizi, na než má, jako člověk vyspělého společenství, jakým je naše země dvanáct let před koncem tisíciletí, přeci bezvýhradné právo.

V průběhu filmu jsem nestačil uhýbat nájezdům automobilů. Nedokázal jsem pochopit, jak mohou ti hloupí američani během jednoho filmu zničit tolik národního produktu, kolik jejich předkové vyráběli jistě mnoho let. Tento film mě přivedl i na řadu daleko závažnějších oázek. - Například: Jaktože v té divné zemi, v Americe, nemají povinnost pracovat?

Zeleně zářící digitálky, před patnácti lety vlajková loď národního podniku Tesla Košice, jež otec nedávno našel při své pravidelné obchůzce popelnic cestou ze slévárny, ukazovaly 00:10. - Věděl jsem, že přišla moje chvíle. Mé tělo mi chvěním dávalo najevo, že se nemůže dočkat. Má duše vzpomněla na všechny důležité okamžiky mého života - přijmutí do Jiskřiček, dostání dvaceti Kčs od babičky za vysvědčení z 1. třídy, podání ruky od předsedkyně Pionýrů ve třinácti letech a konečně - zakoupení televize. Mé očekávání vrcholilo. Již při prvních tónech doprovodné hudby mě spláchl ledový pot a zvlhčil křeslo pode mnou.

Nevěřil jsem svým očím. Nemohl jsem se ubránit zvláště jedné otázce. - Proč jsou tam všichni nazí? - Mé zraky se pomalu valily k obrazovce. Nebyl jsem schopen vymyslet, o co jim jde. Všechno to jejich olizování a osahávání ještě podbarvovali nesnesitelným funěním a výkřiky. Pořádně jsem se zadíval. "Ne!" vykřikl jsem. Už vím co to dělají, vzpomněl jsem na učebnici biologie. Opět mě polil chladný pot doprovázený husí kůží. - Propadal jsem se studem.

- -

Vypnul jsem televizor, vyčistil si zuby, namazal nohy Indulonou a s brekem jsem odešel spát.

© Honza DVOŘÁK 1999

Vytvořeno, resp. po jazykové korektuře, L. P. 1999
Copyright © 1999-2026 by hd
Všechna práva vyhrazena

Nahoru Phoenix © 2003-2026 redakce@phoenix.unas.cz