Představme si člověka, vědoucího svých nechvalných sociálních dispozic, majícího nějaké teoretické znalosti, může to být magistr technického oboru, který po rozporuplných výsledcích z předchozího zaměstnání, stal se například pedagogickým pracovníkem praktické přípravy.

Ten člověk je stár, ač k důchodu má daleko, rekvalifikace nebo pouhé poskočení v jediném názoru je snaha vařeným hráškem prostřelit zeď. Kamkoli šel, dupal po hlavách partnerů. Kdekoli stál, brodil se slzami svých předchůdců. Týmy, co vedl, neb titul měl, drželi jiní, on nerozuměl.

Je těžké dělat šéfa, ať jste žena či muž, když máte moc citu o mnoho to jde hůř. Říkáte si, možná se špatně vyspal, podzim či jaro je těžký čas, výsledky má nějaké, on zlepší se zas. Ale neklamete sebe, bolí Vás pevná paž, nebo klame on Vás?

Pak přijdou hlasy zdola, stížnosti na jeho cech. Vy říkáte si „proboha,“ je to jenom člověk. Donašeči Vás popudí, srazí je Váš tvrdý štít. Vy musíte přec pracovat, nechcete s tím nic mít.

Sudičky nesou Vám, že dny už jsou sečteny, znáte sama či sám, jaké má výkony. Vy se jim bráníte, proč jen JÁ bych výtku psala a psal, vždyť tak upřímně lkal: „já jsem profesionál!“